Publikováno

Eva Nováková

Další zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci „NNN Rozhovory“ chceme seznámit, je paní Eva Nováková. O její práci, vzdělání i vzdělávání v oblasti sexuality, si s Evou povídal Petr Eisner.

Eva Nováková

Kdo je Eva Nováková?

Lektoruje kurzy „(ne)sexuální výchovy“ pro děti, rodiče a učitele. Pozitivně, bez tabu a vulgárnosti přistupuje k tématům týkající se (ne)sexuálních témat. Po studiu Filozofické fakulty v Ženevě rok cestovala a pracovala jako dobrovolník v Jižní Americe a v západní Africe. Po návratu do ČR absolvovala během mateřské dovolené kurz metodika prevence v Praze a kurz mediátora. Pár let je na volné noze, před tím byla zaměstnaná v neziskovce jako metodik prevence a koordinátorka programů. Jeden školní rok strávila s šestiletou dcerou v Austrálii, kde cestovaly a pracovaly za ubytování a stravu.

Občas můžete Evu slyšet i v rádiu. Je autorkou projektu prevence sexuálního zneužívání on-line kurzu Eda a Ela (alias Kalhotková pravidla). Nakladatelství Portál navrhla a přeložila knihu pro děti od kanadské sexuoložky J. Robert: Nenech si to líbit, 2013.

Pravidelně se účastní workshopů a kurzů „Vzdělávání o životě vztahovém, citovém a sexuálním“ v Belgii a Francii. Čerpá především ze zahraničních zdrojů a odborné literatury.
Má za cíl zpřístupnit vědecky podložené informace širší veřejnosti v oblasti citové, vztahové a sexuální výchovy a prezentovat sexualitu i mimo rámec prevence, rizik, nebezpečí a násilí.

Evo, nedávno jste vytvořila a spustila krásné webové stránky www.mluvteosexu.cz a www.mluvtesdetmi.cz, přibližte nám prosím, co stránky nabízejí?

První webová stránka je nabídka služeb pro děti od 4-18 let a zároveň možnost seminářů nejen pro učitele, kteří se chtějí věnovat sexuální výchově.

Druhá webová stránka nabízí online kurz, který je prevencí zneužívání dětí, je určena rodičům i učitelům a dětem od 4-10 let. Dá se použít jak v domácím prostředí jako pomůcka v rozhovorech s dětmi, tak i ve škole jako součást výuky např. v prvouce.

Myslím, že mnoho lidí, ať už laiků anebo třeba pedagogů, vůbec netuší, že systematická sexuální výchova nebo osvěta pro děti v ČR existuje a že ji mohou poptávat. Je zájem o Vaši práci velký anebo myslíte, že se zatím lidé tohoto tématu obávají a vyhýbají se mu?

Mám pocit, že přichází takové zlomové období. U rodičů je to vyšší poptávka. Z jedné strany mají o děti strach, pak tu hraje roli snadný přístup dětí k internetu, zvídavost a chování dětí, na které chtějí a musí rodiče i pedagogové reagovat. A samozřejmě proměna společnosti jako takové: otázky rovnosti pohlaví, sexuální orientace, sexuální identity, otevřené diskuze o domácím a sexuálním násilí ve vztazích, hypersexualizace společnosti-média, plakáty, filmy, reklamy. A nedílnou součástí je i příprava na vztahy, partnerství a manželství. Určitě je důležité zmínit i generační rozdíly. Nová generace je otevřenější a chce o tématech mluvit, chce mít informace na základě, kterých může jednat a žít zdravě a spokojeně.

Jak jste Vy sama k tomuto profesnímu zaměření dospěla? Co Vás motivovalo?

V 18 letech jsem odjela jako au-pair do Ženevy. Pracovala jsem v rodině, kde maminka dětí působila jako psycholog v Centru plánování rodiny v Ženevě. Viděla jsem a slyšela jsem, jak s dětmi mluví o vztazích, o těle, pubertě menstruaci, poluci, o tom, že má dítě právo říct ne. Navíc děti získávaly informace i ve škole. Věděli toho víc než já sama. Učila jsem se francouzsky a mnoho knížek, které měly doma bylo o psychologii, vztazích, sexu, antikoncepci. Různé letáčky a dokumenty. I já sama jsem tehdy prožívala první vážnější vztahy, proto ta vnitřní motivace pochopit, jak to je a proč to někdy drhne a co s tím.

My se často setkáváme s tím, že pracovníci v sociálních službách nebo školství buď žádnou sexuální výchovu nebo osvětu poskytovat nechtějí anebo se naopak do ní vrhají lidé bez dostatečného vzdělání.
Vy máte v tomto ohledu velmi specifické vzdělání ze zahraničí, prosím povězte nám, co jste absolvovala, abyste se stala kompetentní pro profesionální poskytování sexuální výchovy a osvěty? A lze se i dále kontinuálně vzdělávat – asi musíte do opět do zahraničí?

Myslím si, že nikde v ČR není statut lektora sexuální výchovy. Kdo, jak a kdy by měl děti rodiče a učitele vzdělávat o životě citovém, vztahovém, sexuálním mimo programy prevence. Není určeno, co je úkolem a náplní práce lektora sexuální výchovy. Díky mému studiu na filozofické fakultě v Ženevě jsem měla možnost získat vzdělání v psychologii, pedagogice, antropologii, dějin lidské sexuality apod. v rámci volitelných předmětů a seminářů.
Od té doby si sama vyhledávám kurzy a workshopy v rámci celoživotního vzdělávání zejména ve Francii a Belgii, i když je to finančně a časově náročné. V době Covidu probíhají některé kurzy online, ale není nad osobní setkání s lidmi, kteří se vzájemně dělí o své zkušenosti, řeší se příklady z praxe a nové metodologie i informace. V ČR mi pomohl kurz mediace a kurz metodika prevence, kde jsem si více osvojila techniky efektivní komunikace a zákony skupinové dynamiky. Využívám i možných konzultací se zahraničními odborníky, kupuji si a studuji odbornou zahraniční literaturu, hledám zdroje pro učební materiály.

Kdybyste měla pro naši zem najít vzor v zahraničí, jakou zemi byste vybrala a jak tam systém sexuální výchovy a osvěty funguje? Jen v rámci EU jsou v tomhle ohledu obrovské rozdíly a máme tu na jedné straně škály Holandsko a na druhé Polsko. Jak si podle Vás stojí ČR?

Více se orientuji mezi frankofonními státy: Belgie, Švýcarsko a Kanada. V Ženevském kantonu má sexuální výchova tradici od počátku sedmdesátých let, sexuální výchovu zde zajišťují zaměstnanci Centra plánování rodiny a sexuálního zdraví. Jsou absolventy kurzu s certifikátem nebo diplomem. Centrum plánování rodiny je odděleným pracovištěm tamější kantonální nemocnice, nachází se hned naproti porodnice a gynekologie. Školy mají zákonem daný počet hodin, kdy odborný lektor přichází pravidelně nebo na požádání školy. Pro všechny děti je výuka zdarma, protože je součástí „osnov“. Navíc ve švýcarských školách působí psycholog a zdravotní sestra/bratr, na které se mohou obrátit děti, rodiče i učitelé v případě potřeby. Každý rodič obdrží na začátku školního roku brožurku, kde jsou tzv. workshopy pro rodiče k výchově dětí. Tzn. že sexuální výchova není prezentována v rámci prevence, ale jako součást výchovy a vzdělávání dítěte, za kterou je odpovědný rodič. Spolupráce školy a rodičů hraje zásadní roli.

Kanada po 20 letech opět vrací povinnou sexuální výuku do škol, právě z důvodů potřeb dětí a reakcí rodičů na vzrůstající počet násilí ve školách a sociálních sítích. Za výuku jsou odpovědní učitelé, kteří jsou průběžně vzděláváni.

Ve Francii je myslím od roku 2001 povinná sexuální výuka, od mateřské školy minimálně tři vstupy za rok. Podle posledních průzkumů ji neplní ani 25% škol. Důvod: nedostatek peněz a rozdílný přístup škol a vzdělávacích institucí, chybí odborníci a podpora státu.

V ČR máme doporučenou metodiku z roku 2009, ve školách působí neziskovky a někde učí učitelé. Přístup v ČR je nejednotný a probíhá v rámci primární prevence. Mám pocit, že si nyní Česká republika hledá svou vlastní cestu. Moc tomu fandím.

Já mám zkušenost, že jakmile se v ČR o oblasti školství někdy otevře téma sexuální výchovy, je to z toho vždy téměř skandál. Téma, které roky nikdo nezmínil, vyvolá dramatickou debatu a začne se k němu vyjadřovat mnoho nekompetentních lidí. Proč myslíte, že ČR jako sekularizovaná země „ateistů“, má problém s takovým tématem a proč se stále nepodařilo plnohodnotně ukotvit sexuální výchovu v plné šíři do učebních plánů a osnov?

Pokud se vrátím k zahraničním zemím, kde má sexuální výchova tradici, má i pevnou politickou podporu. Což v ČR nevidím. Další věcí je, co si každý představí pod pojmem sexuální výchova a jak je realizována ve školách. Většinu lidí napadne sex. A sex je intimní věc. Ať už nazýváme sexuální výchovu: vzdělávání o zdravé a zodpovědné sexualitě nebo vztahová, sexuální a citová výchovy apod., stále se zde prolínají tři základní věci:

  1. zdraví naší populace, kam nezbytně patří i sexuální zdraví
  2. intimita- soukromí každého z nás, soukromí rodiny a její hodnoty
  3. tabuizovaná témata: masturbace, dětská sexualita, sexualita seniorů, sexuální zneužívání, sexuální orientace a identita menšinových skupin, sexualita lidí s hendikepem.

O to víc, vnímám potřebu diskuse, komunikace ze strany odborníků k rodičů a dětem. Protože dnes nestačí mluvit o antikoncepci, prevenci pohlavně přenosných nemocí a neplánovaném těhotenství. Nelze dále mluvit o sexuální výchově v rámci prevence patologického chování a násilí. Je na čase obrátit minci a ukázat sexualitu z druhé strany jako zdravý a pozitivní zdroj života. Sexualita je o komunikaci: navzájem si naslouchat, důvěřovat si, analyzovat, komunikovat, aktivně hledat, implementovat … je to klíč, který pomáhá užít si naplňující citový, vztahový a sexuální život.

Jaké jsou na základě Vaší praxe největší bloky nebo tabu, ať už na straně škol, pedagogů nebo rodičů dětí?
Nemohu zobecňovat a mluvit za všechny školy, učitele a rodiče. U některých rodičů je to prostý strach. Strach rodičů, že se děti dozví informace, které jim nepřísluší. Strach z toho, co odpovím, když se dítě zeptá. Strach je přirozený, rodiče ani učitelé se necítí pevný v kramflecích kdy, co a jak říct. Strach způsobuje i nevědomost. Málo informací, žádná tradice v sexuální výchově v minulých generacích, strach mluvit o tom, co sexuální výchova přináší: potěšení, zdraví, spokojenost, naplnění, právo vědět a zná.
U pedagogů vnímám silnou potřebu mluvit o sexualitě, ale brzdí několik faktorů. Např. strach z rodičů: „…Co když si budou stěžovat, že se učíme o penisech a vulvách.“
Dalším blokem může být způsob výuky: chybí vhodné materiály, proškolení pedagogů a zaměstnanců ve školách, osobnost a hodnoty učitele, které jsou podstatné v sexuální výchově. Způsob komunikace učitelů s žáky, vést dialog bez hodnocení a kritiky. Dále je potřeba podpořit učitele Rámcovým vzdělávacím programem, aby věděli, co a jak učit a zároveň se odvolat na RVP v případě stížnosti rodiče. Součástí podpory je beze sporu mentoring a konzultace pro učitele.

Jaká jsou hlavní témata sexuální výchovy, kterými se s dětmi zabýváte? Proč je důležité, aby sexuální výchova probíhala kontinuálně?

Hlavním tématem je „Tělo“. Všechno se odvíjí od znalosti těla: anatomie, funkce, emoce a pocity, chování, soukromí a intimita atd. Cílem je pomoc dětem a mladým si uvědomit souvislosti a interakci mezi biologickou, psychickou, sociální, citovou a sexuální stránkou těla, která tvoří identitu člověka. Na tu navazuje vztah s okolím.

Jelikož se člověk vyvíjí, jeho znalosti, dovednosti, postoje se prohlubují. Je to stejné jako, když stavíte dům. Základy pokládáte v dětství, každá nová informace je další cihlou ke znalosti sám sebe. Když si představíme, že se sexuální výchovou začínáme v 11-13 letech, je to stejné jako bychom stavěli dům od střechy.

Sexuální, vztahová a citová výchova začíná nevědomě už před narozením dítěte: to jak se na něj rodiče těší, jak si matka s dítětem povídá, jak se na něj připravuje, jak si dítě představuje, jak si představuje čas s ním, zda to bude kluk nebo holka… to vše je začátek. Tady už vzniká dialog. Proto kontinuální výchova. Čím je dítě starší, potřebuje nové informace, využívá svého přirozeného objevování a zvídavosti, která se s věkem proměňuje. Proto mluvím o tzv. spirálovém modelu. Čím je dítě starší, tím více informací potřebuje vědět, aby si vytvářelo dovednosti a postoje.

Nyní ten model funguje obráceně, nejdřív děti i mladiství experimentují s tím, co ví nebo si na základě informací z internetu, od kamarádů a svých vlastních představách vytvoří a teprve potom se dozvídají, jak to je…

My pracujeme převážně s lidmi s postižením, a ti si často nedokážou informace vyhledat sami a nebo pro ně informace nejsou dostupné ve srozumitelné formě.
Jak je to u dětí bez postižení? Jsou pro ně dnes informace dostupné a srozumitelné, pokud nemají to štěstí, aby mohli sexuální výchovu nebo osvětu aktivně odněkud čerpat?

Snadný přístup k internetu, mnoho informací, sexualizovaná média a společnost, vytížení rodiče a generace rodičů, která neprošla sexuální výchovou. I to může být hendikepem pro tuto generaci dětí. Jedním z mých úkolů během sexuální výchovy je i třídit získané informace z domova, z internetu, od kamarádů. Dám příklad. Je velký rozdíl mezi dítětem, které narazilo na pornografické video a nemělo to s kým probrat nebo se svěřit. A dítětem, které si o tom promluvilo s rodičem nebo s lektorem ve třídě, mohlo to ventilovat a ulevit si, jen tak si v klidu o tom popovídat.

Pokud rodič od narození reaguje se zájmem na jakýkoliv dotaz a chování dítěte bez hodnocení, kritiky a strašení, vytváří si s dítětem bezpečný vztah a stává se pro dítě hlavním zdrojem informací. Až bude dítě v pubertě, dozví se mnoho věcí nejen o sexu mezi kamarády a z internetu, ale bude to navíc probírat se svým hlavním zdrojem-rodičem. Pro děti, kteří tuto možnost nemají, to bývá třeba učitel/učitelka, kterému věří.

Spolu jsme se shodli, že bychom si přáli, aby sexuální výchova probíhala ideálně automaticky a spontánně v rodině a k tomu tedy potřebujeme informovaného a respektujícího rodiče. Proč se tolik rodičů v ČR tématu vyhýbá? Nabízíte cílenou podporu rodičům, aby věděli, jak mají postupovat?

Rodič je hlavním aktérem sexuální výchovy. Je vzorem pro dítě od narození, reaguje na jeho potřeby, odpovídá na jeho otázky, svým chováním a stanovením hranic dítě doprovází a předává mu hodnoty. Rodiče mají strach. Strach o dítě: „Co když řeknu něco, co mu ublíží?“ Nebo osobní strach: tabuizované téma v rodině, negativní zkušenosti z dětství. Nebo jen prostá neznalost a nevědomost.

Mnozí si myslí, že je to téma, které do výchovy nepatří. ALE třeba právě ten strach o dítě je žene s tím něco udělat. Protože se bojí, že internet to udělá za ně. Cítím mezi rodiči šířící se paniku, kdy mají stále menší a menší kontrolu nad sexuální socializací dítěte. Tzn. sexuální chování dítěte v interakci s ostatními dětmi, každodenními situacemi, médii, internetem ale také rodiči, učiteli, trenéry atd.

Vzniká nám tu paradox. Stále více mladších dětí má mobil, aby rodiče věděli, kde dítě je, s kým si hraje, co hraje za hry, s kým chatuje apod. Ovšem přímo úměrně mají nižší kontrolu nad tím, co dítě nejen v kyberprostoru dělá.

Druhá věc je sexuální zneužívání. Vzdělávací programy zaměřují prevenci sexuálního zneužívání na děti, ale v tomto tématu se musí vzdělávat především rodiče a dospěláci. Ty jsou odpovědní za bezpečí dítěte a nedopustit, aby mu bylo ubližováno. Nastavují hranice soukromí, co se smí a nesmí.

Proto v každé besedě s rodiči se věnujeme tomu, jak na to, abychom s dětmi o sexualitě nemluvili stále jenom v kontextu násilí, zneužívání, strachu a ubližování. A opět nás to vrací k tématu těla. Jak mluvit s dětmi o těle, pohlavních orgánech, funkcích těla, emocích atd. S ohledem na věk dítěte a jeho vývojové období a mentální zralost. Víte kolik rodičů nezná anatomii těla a pohlavních orgánů, jak je to se spermií a vajíčkem, nemluvě o vztazích, komunikaci, souhlasu, pohlavní identitě a sexuální orientaci. Takže díky dětem se dostávám k rodičům a k jejich osvětě.

Evo, jsme na konci rozhovoru. Děkuji Vám za Váš čas a práci a nechávám prostor pro Váš závěrečný vzkaz čtenářům.

Přeji všem, aby měli místo/prostor, kde by mohli mluvit, sdílet a ptát se na vše, co potřebují vědět z (ne)sexuálních témat, aniž by je někdo hodnotil a kritizoval. Proto je potřeba vzdělávat se a diskutovat nejen o sexualitě.

Já osobně se těším, na další setkávání a workshopy osobně, mimo online svět.

Publikováno

Petr Eisner: Tvoříme novou profesi!

Přinášíme aktuální rozhovor s Petrem Eisnerem, kterého snad již v kontextu práce se sexualitou lidí s postižením není třeba představovat. O novém výcviku Sexuálního poradce a cestě k němu si s Petrem povídala Alena Nosková ze Skoku do života.

Petře, teď na začátku září 2020 jste v NEBUĎ NA NULE odstartovali nultý ročník sebezkušenostního výcviku pro sexuální poradce. Můžeš nám tento výcvik blíže představit?

Ano, jedná se o dlouhou dobu plánovaný a poptávaný Sebezkušenostní výcvik: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením. Jak už název napovídá, cílem výcviku je vydefinovat profesi Sexuálního poradce, zkompetentnit profesionála, který si své kompetence může na základě tohoto vzdělání přenášet v rámci různých zaměstnání, a dokonce i některých oborů. 

Tímto výcvikem tedy v podstatě tvoříme novou profesi, flexibilní a přenosnou, mohu říci, že tu, ve které jsem byl u nás v České republice dlouhou dobu osamocen. Mým přáním je, aby pak poradci mohli fungovat v domovských organizacích, v rámci svých regionů a jejich podpora byla lehce a rychle dostupná všem zájemcům. 

Sám výcvik byl v přípravných fázích poměrně dlouho a já jsem se musel přes svou praxi ujistit, že se skutečně jedná o něco, co bude mít přínos a efekt a naváže na mou dosavadní činnost.

Vycházíme mimo jiné i z mé zkušenosti, absolvování výcviku na téma práce se sexualitou lidí s postižením v Německu a Holandsku v letech 2008 a 2009, kde jsem měl tu možnost potkat „rodiče“ práce se sexualitou v Holandsku, Erika Bosche a Ellen Suykerbuyk. Jejich práce a přístup mě profesně i lidsky velmi ovlivnili a jsem velmi rád, že se nám s NEBUĎ NA NULE podařilo získat je k další spolupráci.

Postupem času jsem sestavil hrubou kostru výcviku a obaloval ji pak na základě zkušeností z praxe zde v České republice. Mnoho věcí z Holandska totiž nebylo možné do českých podmínek aplikovat. Kontakt a spolupráce s českými odborníky, kteří se mohou na výcviku podílet a realizovat byl pak posledním nezbytným dílem skládačky.

Jaký je ale rozdíl mezi Sexuálním poradcem a Sexuálním důvěrníkem?  

Obsahově se může u Sexuálního poradce jednat o velmi podobnou náplň, jako u Sexuálního důvěrníka. Ten je však limitován jmenováním do této pozice na konkrétním pracovišti a jedná se u něj o pracovní pozici, nikoli profesi. Pokud důvěrník z pracoviště odejde, o tuto pozici přichází. Sexuální poradce si své kompetence přenáší sebou, profese mu zůstává. Dá se říci, že výcvik je zde právě pro Sexuální důvěrníky, aby mohli své kompetence ukotvit a prohloubit si je.

Mají oba pojmy něco společného se sexuální asistencí?

Jedině to, že také pracují se sexualitou lidí s postižením, ovšem jinými prostředky a metodami a v jiném prostředí. Snažíme se naopak o jasné odlišení Sexuálních důvěrníků od Sexuálních asistentek/asistentů a výcvik, který povede k další jasné definici profese Sexuálního poradce toto rozlišení dále podpoří a vymezí. Tyto profese nesmí splývat a být zaměňovány, jak se bohužel často děje.

Proč jste se od jednodenních kurzů na téma sexuality a vztahů posunuli k takto intenzivní formě vzdělávání?

Jednodenní kurzy na téma sexuality a vztahů lidí s postižením školím už od roku 2006 a průběžně je doplňuji jak o poznatky z mé praxe, tak dalším odborným dovzděláváním se a zkušenostmi, které jsem měl možnost čerpat od jiných odborníků v oboru. 

Kurzy se za tu dobu vyvíjely, stejně jako já a látka časem vykrystalizovala do pevného nosného tvaru pro základní orientaci a praktické ukotvení v práci se sexualitou, ale časová dotace jednodenních kurzů se ukázala být velmi limitující.

Po absolvování výcviku pro práci se sexualitou u holandských kolegů v letech 2008-2009, kdy jsem začal o této zkušenosti na kurzech mluvit, se začala objevovat přání, aby podobný formát bylo možné absolvovat i v naší zemi a v češtině.

Dlouho jsem takovou věc odkládal a cítil jsem, že musím načerpat ještě více praktických zkušeností a spojit se s dalšími odborníky, kteří by mohli výcvikový modul vést spolu se mnou.

Mimo to se v oblasti práce se sexualitou, která se také jako celek během let už posunula kupředu, začalo orientovat a angažovat stále více pracovníků, kteří volali po dalším vzdělání a kompetencích pro intenzivnější práci. Dnes již v podstatě běžní Sexuální důvěrníci, tedy specializovaní pracovníci sociálních služeb nebo speciálního školství, se díky rozvoji tématu a nabídce podpory lidem s postižením, začali setkávat se stále složitějšími případy a zakázkami a potřeba dále se vzdělávat narůstala. 

Povíš nám něco o lektorském týmu? Na koho se mohou účastníci výcviku těšit?

Rád. Myslím, že se mohou skutečně „těšit“! Společně se mnou bude celým výcvikem provázet předsedkyně NEBUĎ NA NULE a dlouholetá Sexuální důvěrnice Skoku do života, Hana Šimáčková. Většinu času s námi bude a psychologickými aspekty práce se sexualitou nás provede H:o)nza Vojtko, známý psychoterapeut a lektor. Další ověřenou odbornicí bude Martina Venglářová, se kterou jsme před lety napsali knihu Sexualita osob s postižením a znevýhodněním. Martina nás provede závažnou oblastí sexuálního násilí a zneužívání. Jana Bernoldová, přední česká odbornice na rodičovství lidí s postižením nás pak obohatí v této oblasti. No a těšit se budeme i na Tvé rady ohledně nezbytných právních otázek tématu, Aleno Nosková! 🙂

Jak je to s akreditací výcviku a proč jej nyní ověřujete v nultém ročníku? Mnoho vzdělavatelů své kurzy realizuje i akredituje bez ověřování scénářů.

To byla v podstatě moje podmínka a u vzdělávacího modulu s takovým obsahem a rozsahem to vnímám jako nutnost. Chceme si scénář skutečně ověřit a vypilovat. Já to vnímám jako odpovědnou věc vůči účastníkům a chci, aby byl celý proces skutečně profesionální a založený na praxi. Proto vše zkoušíme v tzv. „nultém ročníku“ v užším kolektivu odborníků. Teprve po podrobném vyhodnocení a evaluaci bloku dojde na jeho akreditaci.

Jaký má podle Tebe význam sebezkušenost pro budoucí sexuální poradce?

Naprosto zásadní. Jedna věc je něco slyšet a pochopit, jiná věc je něco skutečně zažít. I pro mě byly tyto věci na výcviku v cizině stěžejní. Teď už máme za sebou první blok výcviku v nultém ročníku a jsem sám překvapen, jak hluboko jsme se dokázali dostat, kolik aha-efektů, prožitků a uvědomění jsme si všichni odnesli. Pro mě to byly a jsou jedny z nejzásadnějších věcí, které mě ovlivnili v osobním i profesním životě a jsem za to velmi vděčný. Samozřejmě to není jednoduché, člověk musí být odhodlán se do sebe skutečně podívat, to téma k sobě pustit. Výsledek ale stojí za to.

Pročítala jsem si kritéria pro přijetí do výcviku a také průběh výběrového řízení, jehož součástí je i psychodiagnostika uchazečů. Dostat se k Vám na výcvik asi nebude pro každého. Proč jste přistoupili k těmto krokům?

Jak už jsem zmínil, tvoříme novou profesi a ta prostě není pro každého. Chceme, aby měla profese Sexuálního poradce skutečný kredit, zároveň jsme hodně přemýšleli nad tím, abychom kvalitní zájemce něčím zbytečně neomezili. 

Je tam třeba i věkový limit, který má zajistit dostatek životních zkušeností a jistou „zralost“, stěžejní pak bude praxe v práci s lidmi s postižením. Psychodiagnostika má za úkol eliminovat případné patologické motivace pro tuto práci nebo poukázat na extrémně nevhodné osobnostní předpoklady, se kterými by pak účastník musel na výcviku i v práci neustále bojovat.

Chceme tedy účastníky vybrat velmi pečlivě a odpovědně. Složení skupiny je také jeden z velmi důležitých faktorů pro fungování celého výcviku a dosažení jeho cílů a výstupů.

Přihlášky do výcviku je možné podávat od 1. listopadu. Mohl bys v několika větách pozvat do výběrového řízení naše kolegyně a kolegy ze školství a sociálních služeb?

 Já myslím, že ten, kdo se chce této profesi věnovat, to prostě cítí a první impulsy k němu jistě přišly už po absolvování jednodenních kurzů. Vím, že každý člověk, který pak na výcvik přijde, přinese něco nového a obohacujícího a na to se velmi těším. Na prvním bloku nultého ročníku nám vyvstalo krásné motto, se kterým bych tedy rád všechny zájemce do prvního ročníku výcviku pozval a zároveň se i rozloučil…

„Nehledáme ambice, hledáme pokoru.“

Kompletní informace o výcviku najdete zde.

Publikováno

Ondřej Kuta

Jako dalšího zajímavého člověka bychom Vám v rámci rubriky „NNN rozhovory“ rádi představili mladého talentovaného hudebníka, studenta, Ondřeje Kutu, který se přes svůj hendikep nestraní a nebojí života, ale naopak, chce vše, co k němu patří. O jeho obdivuhodném nasazení a cílech si s Ondrou povídal Petr Eisner.

Ondro, můžete se čtenářům krátce představit? Kdo je a co aktuálně dělá „Ondřej Kuta“?

Je mi 26 let a jsem z Prahy. Jsem z dvojčat, oba máme s bratrem od narození lehkou, téměř nepatrnou formu DMO.  Jak s oblibou říkám, vystudoval jsem 1,5 střední školy. Nejprve jsem v roce 2010 nastoupil na Obchodní akademii Heroldovy Sady, což mě nakonec absolutně nenaplňovalo, takže jsem studium po dvou letech ukončil a nastoupil na obor Sociální činnost v rámci středních škol pražského Jedličkova ústavu, což v mém životě způsobilo zásadní zlom, z hlediska osamostatnění se. Může to znít jako klišé ale je to tak. 

V tuto chvíli se ve volném čase snažím naplno věnovat studiu bicích nástrojů v rámci soukromých hodin, a to pod vedením absolventa Pražské Konzervatoře oboru bicích nástrojů, bubeníka Jana Podzimka, kterého můžou lidé znát z projektů jako Iva Frühlingová, Vlasta Horváth, Petr Kolář, Vilém Čok a Bypass. Na soukromé hodiny chodím neustále, už 7 let. Mezitím jsem v roce 2013 založil se svým bratrem Markem, absolventem oboru Herectví a moderování na VOŠH v Michly, folk rockovou kapelu Z HECU, kde dodnes působím jako bubeník, manažer a mediální koordinátor. Abych v budoucnu mohl tuto funkci vykonávat na profesionální úrovni, nastoupil jsem v roce 2016 na Metropolitní Univerzitu v Praze, kde v rámci programu „Škola bez bariér“ studuji obor Mediální studia. Nyní jsem ve 3. ročníku a píši Bakalářskou práci na téma „Plán tvorby mediálního obrazu kapely Z HECU“, což mi, jak doufám, bude v budoucnu k bohatému praktickému užitku v našem vývoji. 

Jak vzpomínáte na roky, které jste strávil v Jedličkově ústavu v Praze? Co Vám tato instituce přinesla?

Toto období vnímám jedno z nejzásadnějších v mém dosavadním životě. Do té doby jsem byl závislý na okolí, ale pouze ve smyslu dopravy. Neuměl jsem jezdit sám MHD a kdekoliv se sám přepravovat, což do určité míry setrvalo do poloviny mého studia střední školy v Jedličkově ústavu a školách. Důvodem, proč jsem se v roce 2012 pro studium v Jedličkárně rozhodl, byl fakt, že jsem předtím studoval Obchodní akademii v Praze a absolutně mě to nebavilo. Byl jsem tak vytížený, že o jakýchkoliv volnočasových aktivitách nemohla být řeč. A právě to jsem toužil okamžitě rapidně změnit, jelikož jsem již v té době věděl, že chci být nejenom samostatný ale i přes handicap založit kapelu a hrát na bubny. A povedlo se. Přes tehdejšího zástupce středních škol mi Jedličkárna koupila první akustické bicí, já dostal od pana zástupce klíče od zkušebny a mohl jsem tam kdykoliv chodit cvičit. Smůla pro chudáka pana ředitele. Byla totiž přímo vedle jeho kanceláře. 

Proč jste si vybral současný obor Vašeho studia na vysoké škole? Baví Vás? Máte už vizi povolání, které byste chtěl po absolvování vysoké školy dělat?

Krátce nato jsem se svým bratrem Markem v roce 2013 založil folk rockovou kapelu Z HECU. Obor Mediální studia na Metropolitní Univerzitě v Praze jsem si vybral proto, abych mohl kapelu manažersky a mediálně zastupovat. Většina kapel si dnes manažery najímá a často je to finančně zruinuje a přichází o svoje know how na základě podepsané nahrávací smlouvy. Toto v životě nechci dopustit. Druhým důvodem je fakt, že proto, abychom vůbec mohli vystupovat za patřičný honorář, musíme, ať chceme nebo ne, vstoupit do veřejného tedy mediálního povědomí. 

Studium mě skutečně ohromně baví a po jeho zdárném absolvování chci tedy kapelu Z HECU zastupovat na pozici manažera, mediálního koordinátora a PR specialisty na profesionální úrovni, což ostatně dělám už nyní.

Jak vnímáte připravenost školství na studenta s hendikepem? Zlepšil byste něco?

Moji odpověď lze asi jen těžko aplikovat na celé české školství. V případě škol, které jsem navštěvoval, to bylo v pořádku. Všechny disponovaly výtahem, nicméně občas je to jinak podle mě v případě vztahu mezi handicapovanými studenty a vyučujícími. Já měl individuální vzdělávací plány, kde bylo na základě pravidelných setkání s odborníky z SPC jasně definováno, jak mi musí být výuka uzpůsobena a většinou to fungovalo. Nicméně stávají se situace, že někteří učitelé to prostě nechtějí respektovat. Přitom je to jejich povinnost. 

V současné době bydlíte s rodiči? Plánujete už svoje vlastní bydlení? 

S rodiči a bratrem jsem bydlel do svých 25ti let. Ti se poté odstěhovali nastálo na chatu a nyní máme s bráchou byt sami pro sebe. Nicméně, zcela přirozeně cítíme potřebu si již zařídit po takové době vlastní život. Již mám tedy zažádáno o bezbariérový byt a domů budu samozřejmě pravidelně dojíždět, jelikož tam máme vlastní kapelní zkušebnu.

Ondro, jak vypadá Váš běžný den? Potřebujete během dne nějakou asistenci nebo zvládnete všechno sám?

Z 99% jsem zcela samostatný. Pomoc většinou potřebuji pouze v případě dopravy MHD. Kupříkladu pražské metro, trasy A a B jsou pro vozíčkáře noční můrou. Zatímco na trase C jsou podlahy vagónů metra v jedné rovině s nástupišti, na trasách A a B je podlaha metra cca. 5 cm nad nástupištěm, a aby toho nebylo málo, mezi vagónem a nástupištěm je poměrně velká mezera, která v případě mechanického vozíku téměř vždy způsobí nebezpečné uvíznutí předních menších koleček. Proto, jak já s oblibou říkám, Praha je plná potencionálních asistentů. Proto vždy oslovím náhodného cestujícího s prosbou o pomoc při nájezdu do vagónu. 

Další problém nastává s dopravou, která je Dopravním podnikem hlavního města Prahy v jízdních řádech definována jako bezbariérová. Zdravý člověk jede, jakýmkoliv autobusem. Člověk s handicapem musí každou cestu předem plánovat, přesně vědět, kdy, kam, a jakým autobusem či tramvají pojede a ještě ke všemu nízkopodlažní dopravní prostředky jedou třeba jen 3 do hodiny. Proto, jakmile jeden bezbariérový garantovaný spoj nedejbože vynechá, další přijede třeba, až za 30 minut. Z toho plyne, že trasa, kterou zdravý člověk jede 30 minut, vozíčkář jede třeba 75 minut. Co se dále týče případného vynechání spoje, pokud někde musím být povinně včas, musím si náhle volat TAXI. 

Kdybyste se podíval deset let do budoucnosti – jak byste chtěl, aby vypadal Váš život? Toužíte po vztahu, po manželství, chtěl byste se stát tatínkem?

Jsem odjakživa ohromně srdečný člověk. Na vztahu s dívkou a v budoucnu manželství, mi skutečně velice záleží. Po vlastní rodině a dětech přímo toužím. 

Myslíte, že je pro Vás obtížnější navazovat vztahy, než pro člověka bez hendikepu? Jak Vás v tomto ohledu okolí vnímá – jak se cítíte? Existují podle Vás vůči člověku na vozíku ve společnosti stále nějaké předsudky? Jaké? 

I přesto, že DMO – Dětská mozková obrna, způsobila v mém případě pouze lehké postižení fyzické a nikoliv mentální, domnívám se, že je pro mě navazování partnerských vztahů ohromně složité. Dívky často nerozlišují, že mi téměř nic není, stačí už jen fakt, že sedím na mechanickém vozíku. A toho se bojí, jelikož mají pocit, že se o mě budou muset starat a nemůžou se mnou mít sex, což mi již několikrát daly najevo. V mém případě je to absolutní nesmysl. Toto samozřejmě způsobilo, že jsem se ještě donedávna bál dívky oslovovat a způsobilo to ve mě jistý blok, který se aktivně snažím odbourat. Jsem přesvědčený, že právě domněnka, že s handicapovaným člověkem jako jsem já, nemůže mít zdravá dívka vztah, natož sex, je oním předsudkem.  

Co Vás v tomto ohledu dokáže rozzlobit? Zažil jste nějakou nepříjemnou – např. ponižující situaci?

Rozzlobí mě, když se mnou dívka nemluví narovinu. Odmítnutí mi nevadí ve chvíli, když mi dívka narovinu řekne, „Hele, mám přítele, nezlob se.“ Ale, jakmile chodí okolo horké kaše ve smyslu, „Hele, Aničko, šla bys se mnou na koncert nebo kina?“ a pak 14 dní žádná reakce, a kdybych se dva dny před akcí nezeptal, jestli půjdeme nebo ne, reakci se nedozvím. A když se jí dozvím, je to něco ve smyslu „Víš, asi ne, promiň. Příteli by se to nelíbilo.“ Není to podle mě „fér.“ 

Co byste nejen dívkám, ale lidem obecně z tohoto postu vzkázal? Jak by k Vám měli přistupovat?

Vzkázal bych, ať s takovými lidmi jednají narovinu a úplně normálně a rozhodně ne lítostivě. Lidé s handicapem nejsou na lítost zvědaví, ponižuje je, nepotřebují ji a nezajímá je. Nejsou na ni zvědaví. 

Znáte někoho jiného – např. na vozíku, kdo svého postižení využívá např. k vyvolání lítosti a chce od ostatních privilegia, která mu nenáleží?

Znám jednoho člověka, který namísto toho, aby si sehnal zaměstnání, jezdí po Hlavním nádraží v Praze a podle mého názoru žebrá větou. „Dobrý den, přispějte na postižený.“ To nesnáším. Z toho se mi dělá strašně zle. 

V současné době jste „single“, ale o vztah máte zájem. Jaká je Vaše představa o vztahu- co je pro Vás důležité? Jaké jsou Vaše představy o ideální dívce partnerce?

Chci, aby v mém budoucím vztahu bylo vzájemné pochopení, přitažlivost a respekt. Jsem, tak nastavený, protože je to pro mě vzor od rodičů. Nepamatuji se, že by se hádali nebo si hrozili rozvodem. 

V případě mých minulých známostí, které jsem považoval za vztahy, jsem zažíval situace, kdy mi dívky vyčítaly, že jsem neustále v nahrávacím studiu, na koncertech a chtěly, abych u nich byl pořád, v uvozovkách uvázaný. A taková dívka nemá v mém životě, co dělat. 

Co se muzikantů týče, panuje předsudek, kdy holky říkají „Já bych teda fakt jako s muzikantem nemohla.“, což už jsem také několikrát zažil. Je to absolutní nesmysl. Znám spoustu muzikantů, kteří dělají skvělou autorskou muziku jako já a jsou vytížení. I přesto ale mají funkční vztah a rodinu s potomky. A taková je moje představa o mé dívce, vztahu a v budoucnu manželství. 

Mnoho lidí s postižením, kteří neměli úspěch v navazování vztahů, se zaradovalo, když se před několika lety objevila Sexuální asistence. Jaký je Váš pohled na tuto službu? Přemýšlel jste někdy, že byste ji také využil?

V životě bych tuto službu nevyužil. Je to pro mě neuvěřitelně ponižující stejně, jako kdybych měl využívat službu prostituce.  

Pro koho si myslíte, že je Sexuální asistence tedy určená? Může být pro někoho přínosná?

Může, ale pouze pro toho, jehož postižení je skutečně, tak těžké, že se není schopný v případě potřeby sám uspokojit. 

Ondro, jste milovníkem muziky a aktivním hudebníkem, přesně bubeníkem už zmíněné kapely Z HECU Co Vás k hudbě – bubnování vedlo?

To je trochu na dlouhé povídání. Ve 14ti letech jsem se poprvé dostal na koncert jedné revivalové kapely, hrající skladby LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, URIAH HEEP atd., s názvem Pražský Výtěr. Pozor, s Pražským Výběrem to nemá nic společného. No a tehdy jsem se tam seznámil s bubeníkem Tomášem Stloukalem. Svoji hrou mě neuvěřitelně ohromil a v tu chvíli jsem pocítil takový ten moment „WOW“. To prostě musím za každou cenu umět taky! Samozřejmě, že jsem si byl vědom handicapu, ale věděl jsem už tehdy, že to půjde. No a od té doby jsem doma neustále mluvil o tom, že musím mít bubny, až to naši nevydrželi a k devatenáctým narozeninám jsem dostal škopky – slangový výraz pro bubny. K takové hudbě jako např. LED ZEPPELIN mě přivedli právě kluci z Pražského Výtěru. Přátelíme se dodnes, chodím na jejich koncerty a dokonce jsem s nimi poprvé živě v létě 2013 vystupoval. Hráli jsme tehdy moji srdeční záležitost. Highway To Hell od AC/DC.

Máte „rytmus“ v těle anebo jste musel hodně dřít a „vybubnovat se“?

Upřímně a se vší skromností si myslím, že mám odjakživa rytmus v těle. Co se týče samotného bubnování, samozřejmě, že musím ohromně cvičit. To musí každý muzikant, a to bez ohledu na to, jestli má rytmus v těle nebo ne. Utvrzujete si bubenické techniky a především si pěstujete muzikantskou intuici. Mluvím o situacích, kdy dostanete náhle za úkol s nějakou kapelou zahrát písničku, kterou jste nejenže nikdy neslyšel ale ani nehrál, což už se mi také několikrát stalo. Posadí Vás za škopky, basák sdělí tempo a formu rytmu a já musím během písničky intuitivně odhadnout a dopočítat, kde jsou přechody, pauzy, stopky, změny rytmu atd. 

A co Vaše kapela Z HECU? Co aktuálně dělá a chystá?

Jak už jsem zmínil, kapelu Z HECU mimo jiné zastupuji jako manažer a mediální koordinátor. Proto jsem v létě sjednával nájem nahrávacího studia kvůli druhé řadové desce, na které nyní pracujeme, jednám s médii a pořadateli potencionálních koncertů kvůli turné k desce a no samozřejmě s tím souvisí natáčení videoklipů, bez kterých dnes kapela ani nemůže existovat a vyvíjet se. 

A co Vaše vzory? Inspiroval Vás někdo, nebo kdo je Vaším oblíbencem? Jakou muziku kromě té vlastní – si sám pouštíte, co máte rád?

Jak už jsem řekl, dříve jsem miloval hlavně rock, ale od té doby, co tvoříme vlastní písničky, zastávám názor, že mě má inspirovat cokoliv. Ale když mám čas pro sebe a můžu si vybrat, tak třeba Vladimír Mišík, Carlos Santana, Deep Purple, Glen Hansard, Pink Floyd, Red Hot Chilli Peppers atd. Samá rocková klasika. 

Mám samozřejmě i své bubenické vzory jako Chris Coleman. S tím jsem se dokonce osobně setkal, zahráli jsme si spolu, neuvěřitelný. A z českých bubeníků třeba můj kamarád Vašek Zima, který hrál u Radima Hladíka v Blue Effectu. Úžasnej inspirativní kluk, chodíme spolu na pivo.

Ondro, máte v životě nějaké krédo nebo motto, něco o co byste se chtěl jako o vaše soukromé moudro podělit s ostatními lidmi?

Mám kolem sebe spoustu lidí s handicapem, kteří neustále jen skuhrají, že něco nejde nebo se sami o něco nesnaží, což úplně bytostně nesnáším. Proto moje životní motto je:„Neexistuje, že něco nejde. Jde všechno, ale musí se jenom chtít. Nejdříve to zkusím sám, a pokud zjistím, že to opravdu nejde, pak teprve přijde někdo druhý a pomůže.“
A stejným způsobem přistupuji i k muzice, a to jak z muzikantského, tak manažerského hlediska. 

Publikováno

Jana Bernoldová

První zajímavou osobností, se kterou Vás v rámci rubriky „NNN rozhovory“ chceme seznámit, je Jana Bernoldová. O její nové knize „Ženy s mentálním postižením v roli matek“ a tématu rodičovství lidí s postižením, si s Janou povídal Petr Eisner.

Kdo je Jana Bernoldová? 

Získala doktorát ve studijním programu speciální pedagogika na Pedagogické fakultě univerzity Karlovy. Ve své publikační, přednáškové a konzultační činnosti se věnuje tématu rodičovství osob s mentálním postižením. Je držitelkou ocenění „Univie IASSID- 2016 Award“, které je udělováno Fakultou psychologie Vídeňské univerzity začínajícím vědeckým pracovníkům za přínos ve výzkumu v oblasti mentálního postižení, a Ceny Josefa Hlávky 2018 pro talentované studenty, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru. V současné době je na rodičovské dovolené. Předtím pracovala jako vedoucí pobočky Rytmus Benešov o.p.s., kde spoluvytvořila program poradenství a intervencí pro rodiče s mentálním postižením s názvem „Neobyčejné rodičovství”. V roce 2013 se podílela na tvorbě sebevzdělávacích listů pro tyto rodiče v projektu Somatopedické společnosti, nazvaném Tvorba a distribuce sebevzdělávacích edukačních listů pro rodiče s mentálním postižením v oblasti zdravotní péče o jejich dítě, financovaných Ministerstvem zdravotnictví. Je spoluautorkou publikace „Ženy s mentálním postižením v roli matek“, která vyšla v Karolinu v srpnu 2019.

V srpnu 2019 vyšla v Karolinu knížka „Ženy s mentálním postižením v roli matek“, jejíž jste spoluautorkou. Povězte nám něco o jejím vzniku. Co Vás s kolegyněmi inspirovalo k pojednání tak specifického a pro mnohé i kontroverzního tématu?

Tato publikace byla logickým vyústěním naší několikaleté práce, při které jsme se snažily zkvalitnit život rodin v čele s rodičem s mentálním postižením. Nejprve jsme v roce 2013 vytvořily sebevzdělávací listy „Neobyčejné rodičovství“ pro tyto rodiče, a poté i terénní program se stejným názvem. Často se na nás obraceli odborníci s dotazem, zda publikace zabývající se tímto tématem existuje. Cítily jsme proto naléhavou potřebu zaplnit informační mezeru a přispět k šíření fakt o rodičovství těchto osob.

Jsou sebevzdělávací listy stále k dostání? Kde by si je zájemci mohli pořídit?

Ano, materiály jsou dostupné na http://www.neobycejnerodicovstvi.cz/.

Jak jste Vy sama k tématu dospěla? Objevilo se nějak ve Vaší praxi, kterou jste měla v sociálních službách? 

Poprvé jsem se s fenoménem rodičovství osob s mentálním postižením setkala při výběru tématu své diplomové práce. Postupně jsem navázala spolupráci s rodiči i v rámci služeb, které jsme v organizaci poskytovali. Celkově jsme podpořili čtyři rodiče s mentálním postižením a další případy jsem měla možnost metodicky konzultovat.

Ve své práci jsem si celkem zvykl, že lidé už nereagují na téma sexuality lidí s mentálním postižením tak negativně a zvláště profesionálové ho dokážou poměrně dobře pojmout. Pokud se ale zmíní téma rodičovství, je reakce znovu velmi negativní. Máte stejnou zkušenost? Jak si to vysvětlujete?

Ano, domnívám se, že je to dáno řadou předsudků, které o lidech s mentálním postižením ve společnosti panují. Například jsou často označováni za „věčné děti“. To je stále přiživováno, když jsou lidé s mentálním postižením vyobrazováni pomocí tzv. „mentálního věku“. Číslo, které znamená, že jedinec získal ve standardním IQ testu stejný počet správných odpovědí jako průměrný člověk tohoto věku ze vzorku populace. Lidé se mě pak často ptají, jak se „dítě“ může starat o jiné dítě? Proto považuji toto pojetí za velmi nešťastné, neboť dospělí lidé s mentálním postižením nezůstávají dětmi, mají stejné vztahové, emoční, seberealizační a další potřeby jako ostatní dospělí. A dokáží zastávat i zodpovědné role – role zaměstnance, manžela nebo rodiče.

I od mnohých profesionálů, často i lékařů zaznívá, že lidé s mentálním postižením by měli být sterilizováni. Není to ostatně tak dávno, kdy byla plošná sterilizace zvláště v ústavních zařízeních v ČR běžnou praxí. Proč myslíte, že tento názor u tolika odborníků stále přetrvává?

Bohužel mnoho předsudků panuje i mezi odborníky, jak také dokládají naše výzkumy. Jedinou cestou na zlepšení situace je osvěta, kvalitní vzdělávání odborníků a šíření dobré praxe.

Rezonovalo téma nějak i s Vaším vlastním mateřstvím, tedy s potřebami a pocity, které se Vám jako matce dvou dětí jistě projevily? Vžila jste se jako matka lépe do potřeb a prožívání žen s postižením, které usilovaly o to stát se matkami?

Určitě ano, má osobní zkušenost s mateřstvím se stala základem pro porovnání a tvorbu pojmů a vztahů v průběhu analýzy dat a zároveň mi dodávala odpovědnost při jejich interpretaci. Pociťovala jsem obrovské rozdíly mezi svou situací a situací žen s mentálním postižením zapojených ve výzkumu. Mnoho z těchto žen nemělo spolehlivé partnery, dobré rodinné vztahy či přátele, kteří by jim mohli dodávat pocit bezpečí a emoční pohody. Často trpěly také nedostatkem zdrojů (např. měly špatné bydlení, nedostatek financí).

V jedné kapitole knížka pojednává o „identitě ženy“, která je spojená právě i s rolí matky a prožitky těhotenství a následného rodičovství. Myslíte, že bez těchto prožitků a zkušeností nemůže být identita ženy úplná?

To určitě ne. Je mnoho žen, které se nechtějí stát matkami a jejich identita je spojena s jinými rolemi, které zastávají, např. jsou zaměstnankyní, manželkou, přítelkyní, sportovkyní. A tak je to i v případě mnoha žen s mentálním postižením. Mnohdy se mnou kolegové odborníci probírají své obavy, že pokud se lidem s mentálním postižením zpřístupní podpora pro jejich rodičovství, nastane efekt „otevřeného stavidla“. Já si to nemyslím. Existuje více způsobů, jak vést šťastný život. Na to bychom neměli při podpoře lidí s mentálním postižením v otázce jejich případného rodičovství zapomínat. A mnoho žen s mentálním postižením nebude chtít mít děti. S takovými ženami jsem se během své praxe setkala. Problém ale nastává tehdy, když tyto ženy nedostávají potřebné informace, které vedou k jejich odpovědnému rozhodování a ochraně.

Kniha se hodně opírá o pevná fakta a informace z mnoha převážně zahraničních výzkumů, sledování a experimentů. Bylo těžké se k takovým informacím dostat a utřídit je?

Jedná se o výsledek pětileté práce. Nicméně k těmto informacím mají dnešní studenti a výzkumní pracovníci díky možnostem vysokoškolských informačních elektronických databází snadný přístup.

Řekla byste, že se v jiných zemích tématu věnují intenzivněji? Ve kterých? Je v některé zemi situace pro rodiče s postižením „ideální“?

Určitě je řada zemí, kde je poskytována péče systémově na národní úrovni. Existují komplexní strategie podpory rodičovství, včetně přípravy na rodičovství, a pro rodiče samotné i odborníky existují různé podpůrné služby a materiály jako například v Austrálii, Holandsku, Kanadě či Velké Británii. Přesto se i v těchto zemích setkáváme se stejnými výzvami jako u nás například předsudečným chováním odborníků (zdravotníků, soudců, pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí) či diskriminací těchto rodičů v soudních řízeních.

Často si stěžujeme na poměry v ČR a rozhodně je co zlepšovat, ale napadá mě, jestli máte informace i o druhé straně spektra, tedy – jsou i země, kde člověk s mentálním postižením stojí absolutně mimo společnost a nemá žádnou podporu v naplňování svých potřeb a práv?

Stále ještě existují země, kde není člověk s mentálním postižením vnímán jako spoluobčan, který přispívá společnosti, ale spíše je na něj pohlíženo jako na objekt podpory.

Jak vnímáte připravenost české společnosti na rodičovství lidí s postižením? Myslíte, že rodiny, které by byly tvořeny lidmi s mentálním postižením, nebo děti rodičů s takovým postižením jsou u nás ohroženy sociálním vyloučením?

Bezesporu, tyto rodiny čelí velkému riziku, že budou žít na okraji společnosti. Je to způsobeno nedostatečnými příležitostmi zlepšit svou finanční situaci. Nízká kvalifikace lidí s mentálním postižením vede k jejich špatnému pracovnímu zařazení, a tedy i k nízkému ohodnocení. Navíc mnoho lidí s lehkým stupněm postižením nedosáhne na příspěvek na péči a nemá potřebné prostředky na nákup sociálních služeb. Dalším rizikovým faktorem je nedostatek vhodné podpory pro jejich rodičovství. Nevhodným prezentováním této populace mohou k vyloučení osob s mentálním postižením přispívat také média.

Na výcviku pro práci se sexualitou, který jsem absolvoval v Německu a Holandsku v roce 2008, nás učili: „Sexuální výchova a osvěta u lidí s mentálním postižením primárně nevede a nemá vést k podpoře rodičovství“. Platí to stejně i dnes, po téměř dvanácti letech, nebo myslíte, že se doba i situace někam posunula a větu byste rozvedla nebo formulovala dnes jinak?

Abychom našli odpověď na tuto otázku, myslím, že je důležité ptát se, zda má sexuální výchova a osvěta u lidí s mentálním postižením jinou funkci než u většinové populace. Osobně se domnívám, že by měla mít stejnou úlohu. Nejde v ní jen o podporu rodičovství, ale o přípravu na rodičovství, tedy i na rozhodnutí, zda je či není rodičovství pro mě. Podle toho, jak zní naše odpověď, možná můžeme říci, že od roku 2008 nastala změna…

Mohou tedy podle Vás být i lidé s mentálním postižením kompetentními rodiči? Za jakých okolností? Jakou systémovou podporu by potřebovali?

Určitě mohou být dobrými rodiči! Sama jsem poznala několik takových matek s mentálním postižením. A mnoho výzkumů moji osobní zkušenost potvrzuje. IQ rodiče nemůže být dáváno do přímé souvislosti s neadekvátní péčí. Nicméně řada rodičů s mentálním postižením potřebuje podporu při péči o dítě. Základním předpokladem je státem garantovaná síť kvalitních poskytovatelů terénních sociálních služeb, zejména služby podpora samostatného bydlení či sociální rehabilitace a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Dalším předpokladem je pro mnoho těchto rodin zajištění sociálního bydlení.

V čem tedy podle Vás konkrétně spočívá „kvalitní podpora“ rodiče s mentálním postižením?

To je výborná otázka. Často mi odborníci říkají, že na rodiče s mentálním postižením mluví pomalu, nebo mu informaci několikrát zopakují, a to považují za dostatečně dobrou podporu. Jistě to není málo, ale naprosto to nenaplňuje potřeby podpory rozvoje rodičovských dovedností. Proto pokud rodiče s mentálním postižením selhávají ve své roli, je třeba zabývat se tím, jak byli podporováni. Zda je odborníci systematicky pomocí vhodných metod práce učili novým dovednostem. Jako ideální se tak jeví úzká spolupráce služeb sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, kde pracují odborníci, kteří se orientují v tom, jaké kompetence by měl rodič ovládat a podpory samostatného bydlení či sociální rehabilitace, kde jsou odborníci znalí vhodných metod učení osob s mentálním postižením. Tyto organizace by měly na svou práci navazovat a úzce spolupracovat. Tedy nejen pracovat vedle sebe, ale nechat nahlédnout do své činnosti, používat stejné metody, postupovat jednotně atd.

Knížka je už na světě, takže obligátní otázka, co chystáte do budoucna? Dá se prozradit něco z Vašich profesních plánů a nápadů?

Náš výzkum ukázal, že pro realizaci dobrého a zodpovědného rodičovství osob s mentálním postižením je zcela zásadní kvalitní sexuální osvěta a příprava na rodičovství, proto naším dalším počinem bude práce věnována tomuto tématu.

Jano, máte na závěr něco, co byste čtenářům ráda doporučila? 

Mám pro čtenáře, které zaujalo téma rodičovství tip na jeho filmové ztvárnění. Za roli otce s mentálním postižením ve filmu „I am Sam“ byl Sean Penn, nominován na Oscara. V mnoha zemích byl film použit k osvětě, proto ho vřele doporučuji i našim čtenářům.